Ve světě evropského středověku měly alkoholické nápoje naprosto nezastupitelné místo. Zejména dva z nich - pivo a víno - tvořily přímo pilíře společnosti. Pivo bylo nezbytné tělu. Bylo ceněno pro svou výživnou hodnotu a pro většinu pracujících představovalo jeden z hlavních zdrojů živin. Víno bylo nezbytné duši. Coby "krev kristova" byla nenahraditelná při křesťanské bohoslužbě.
Narozdíl od islámu bylo křesťanství ve vztahu k alkoholu vcelku tolerantní. I Ježíš souhlasil s jeho umírněnou konzumací (Matouš 15:11), ale současně tvrdě odsuzuje opilství (Lukáš 21:34,12:42; Matouš 24:45-51), stejně jako sv. Pavel, který doporučuje abstinenci těm, kteří nesvedou své pití kontrolovat. "Komu běda? Komu ouvej? Komu křik? Komu rány? Komu červenost očí? Těm, kteří se zdržují na víně." (Bible, Kniha přísloví 23:29-30). Přesto se po celý středověk objevují nářky nad všudypřítomným opilstvím - a to nejen mezi nízkým lidem, ale také u šlechty, a dokonce i u kléru, zejména klášterního. Naopak protestantismus zaujal k světsky pitému alkoholu postoj velmi negativní, přestože sám byl Luther velkým ctitelem vína.
Korán požívání alkoholu věřícím zakazuje, ale liberálněji naladění vykladači se domnívají, že nezavrhuje pití jako takové, ale zakazuje opilství. Jiný spor se vedl také o to, zda měl Mohamed na mysli jakýkoliv alkohol, nebo pouze víno. Je dějinným paradoxem, že destilaci tvrdého alkoholu vynalezli právě Arabové.

     

literatura:

Dějiny alkoholu i alkoholismu ve všech podobách, Pavel Houser, Scienceworld, 2005
Dějiny hmotné kultury I (1+2), kol.autorů, SPN, Praha, 1985
Dějiny techniky v Československu, Luboš Nový a kol., ACADEMIA, Praha, 1974

Roman von Müschwerk
24.5.2005