Následující text uvádí překlad velmi pozoruhodného středověkého románu Pás napsaného Dietrichem von der Glezze na konci 13. století. O autorovi samém není téměř nic známo, ale Glezze je středověké jméno dnešního slezského města Glatz, jižně od Wroclavi, sotva 35 km východně od Náchoda. Dále je k dispozici (ovšem sotva již ověřitelná) zmínka o dietrichově mecenáši - slezském zemanovi jménem Wilhelm von Weidenau, o němž je v městské kronice uvedeno, že zemřel v roce 1296. Jen na základě této dedukce je možné bližší časové zařazení literární činnosti Dietricha von der Glezze.



Der Borte

Siz buechel heizet der bort:
Got gebe uns des himels hort !
Ich bin der borte genant,
hovischen liuten sol ich bekannt.
Den argen sol ich fremde sîn
si sullen immer lîden pîn
5
Durch ir missewende
unz an ir bitter ende
Man sol mich hovischen liuten lesen,
die suln mit mir vrôlîch wesen
Durch ir tugent manikvalt;
wan nie man sîner tugent engalt
11
Ez was ein ritter lobelîch,
mit hovescheit tugende rîch,
Der was Kuonrât genant,
in allen zîten wol erkant
Von rittern unt von vrouwen;
man moht in dikke schouwen
Ze hove mit den besten
dem gesinde und den gesten
Tet er dikke liebes vil:
20
dar umb ich von im schîben wil.
Er hete einen stolzen site
daz lob behielt er dâ mite
Er bankte dikke den lîp
durch ruom und durch schoeniu wîp
25
Man mohte in dikke schouwen
stechen unde houwen,
Uf dem plan schallieren
ritterlîch turnieren
Durch eren gîtikeit
er was ein ritter vil gemeit
31
Er hete ein wîp zer e genomen
diu was mit ganzen tugenden komen
Von edelem geslehte
der si bekande rehte,
35
Der gesach nie schoener wîp
we, wie stolz was ir lîp
Ir houbet, dar uf gelwez här
stolz ir wengel rôsen var
Und liljen wîz dar under;
40
mich nimet michel wunder
Daz ir ougen sint sô klar,
si siht recht sam ein adel ar
ir wol geschaffen nase bein
Was zu groz, noch ze klein
45
Ir munt dar under rôsen rôt;
wie salik, dem si ir küssen bot !
Ir kinne wîz, sinewel
ir kel was ein luter vel
Da durch sach man des wînes swank
swenne diu schoene vrouwe trank
51
Ire zene sam ein helfenbein,
ir zunge sam ein guldin zein,
ir ahsel vil siuberlîch,
ir hende, ir arme ritterlîch
55
Stuonden ir ze wunsche wol;
ir herze daz was tugende vol.
Swer ir an ir ougen sach,
dem tet ir minne ungemach.
Ir lîp der was ungewollen
ze wunsche wol en vollen
61
Under ir gürtel stuont ein stein
der was klâr unde rein
Daz waren wunderlîchiu dink.
Herze, sage unde sink
Von dem dinge heimlîch !
66
ez ist ein dink wunderlîch
Ir bein, ir vueze hovelîch,
ir schuohe stuonden ritterlîch.
Daz hus da si inne lak,
daz schein des nahtes als der tak.
71
Noch enwil ich niht verdagen,
ichn' welle von ir guete sagen:
Ir guete was sô sueze,
und waren ir die vueze
Komen in des meres vluot.
76
daz mer daz ware worden guot
Von iren vuezen reinen
und von ir wîzen beinen.
Wir suln der vueze swîgen:
ir guete solde nîgen,
Beide, vogel unde tier,
82
berk, walt sol nîgen ir;
Swem si gibet iren gruoz,
dem ist drî tage buoz.
Aller slahte trurikeit,
ir guete machet in gemeit.
87
Swelch ritter het ein solich wîp,
der ware ein salîger lîp.
Si was von tugenden uz erkorn,
nie wart kiuscher wîp geborn;
Nie zorn si gewan
mit ir elîchem man.
93
In dem meijen wunnenklîch,
dô die vogele vrôlîch
Sungen mit der nahtigal,
dô lag diu vrouwe in einem sal
Bî dem ritter lobelîch,
den si hete elîch
99
Gegen tage nâch ir minne;
er nam si bî ir kinne
Unt kuste si an iren munt,
er sprach ´mir tuot mîn herze kunt,
daz du mir getriuwe bist;
ich han mit ritterlîcher list
105
In vremden landen ruom verzagt,
Ichn' welle durch dîn lachen
einen turnei schiere machen
Unde durch dîn reine tugent,
die du hâst gevuort von jugent;
Ich bin ouch hugelîche
gevarn durch manik rîche,
113
Daz ich prîs hân bejaget:
in disem lande nieman saget,
daz ich sî vermezzen;
mîn ist hie gar vergezzen.
Durch daz sô wil ich schiere
hie haben die turniere
Nahen in zwein mîlen
dar zuo sô wil ich îlen>
121
Diu vrouwe sprach: jâ, herre mîn,
dar inne wil ich gerne sîn
ze dienste dir gebunden
nu unde ze allen stunden.
125
Diu rede wart betrochen,
der turnei wart gesprochen
Der nâch über vierzehn tage.
Dô die vergiengen, als ich sage,
Der ritter der bereite sich
zuo dem turnei hübschlîch,
131
Diu vrouwe gab im iren segen,
hin wek sô reit der degen.
Als des tages veste
Halber was vergangen,
diu vrouwe was gegangen
In einen garten durch gemach
durch den zun si gesach
Ein ritter der dâ vür reit
140
der was stolz unde gemeit
Sîn ros daz was niht laz
uf sîner hant ein habich saz
Ouch vuort er an sîner hand
geslozzen in zwei wint bant
Zwene winde kürlîch
einen borten umbe sich,
der was von gesteine klâr,
daz ich iu sage, daz ist wâr
149
Dô er die vrouwen baz gesach
dô huop sich stark sîn ungemach
Er enbrante an ir minne,
daz er vil nâch die sinne
Nach ir minne hete verlorn;
in sîn ors sluok er die sporn,
er îlte gegen des garten tür !
156
dô er dô komen was der vür
Zuo der erden er dô sprank
daz ors mit dem zoume twank
an ein boumes veste
dâ bî an zwen este
Bant er die wint strikke
162
er gienk ze einem rikke
In den garten wol gemuot.
Dar uf warf er den habich guot.
Diu vrouwe im engegen gie,
guetlîch si in enpfie,
si sprach: ´diz weter ist gar heiz,
durch daz, sôt ir, Got weiz,
Entunnen der hizzen;
ir sult nider sizzen,
unz der klâre sunne schîn
laze ein teil der hizze sîn´
174
Si hiez ein junkvröuwelîn
in einem kopfe bringen wîn
Den ritter si den kopf bôt
der was von minne vil nâch tot,
er trank vil gezogenlîche
und bôt wider hovelîche
den kopf mit dem wîne
dem wunnenklîchen schîne,
der stolze wirtinne
182
Er was durch ir minne
Harte sere worden wunt
in sîn selbes herzen grunt.
Dô si da gesâzen,
daz diu hizze mâzen
Begund iren warmen schîn
dô sprach diu schoene wirtîn:
189
´Herre, ich muoz vrâgen,
Daz ir so lange hinnen wonet ?
Wie ob der wirt herin donet,
So reizet ir im sînen muot,
er zwîfelt, waz ir hinne tuot.
Sît abe sîn sippebluot
sô dunket ez mich harte guot,
daz ir sizzet stille;
ich weiz, ez ist sîn wille,
daz ir binne habet gemach´
200
der ritter zuo der vrouwen sprach:
Vrouwe guot, der eren last,
ich bin gar ein vremder gast;
Der wirt er ist mir unerkant
do sprach diu vrouwe sâze hant:
205
Sô sult ir hinne rîten,
irn' sult niht lenger bôten.
Dô sprach der ritter wolgemout:
ach minnen klobe, vrouwe guot.
Ichn' mak niht komen hinne
mich habent iuwer minne
Gebunden alsô sere.
213
Daz ir des gedenket
wie ir min ere krenket ?
Ez ist gar mîn wille
daz ir swîget stille
der ritter dannoch stille saz,
er sprach : O we salden vaz
Vrouwe guot, lât mich leben:
220
ich wil iu einen habech geben
Der gulde vünfhundert mark,
sît mir armen man niht ark
Genert, vrouwe, mich dâ mite
unt tuot, des ich dâ bite;
Swaz vliuget oder vliegen sol,
daz bekt der habech allez wol
227
Diu vrouwe sprach: dehein veder spil
nimmer ich gewinnen wil,
Mînem herren âlso
Dar umbe bin ich unvrô
Sprach dô der ritter guot
minen willen den tuot:
ich han zwîne winde,
Daz nieman möhte vinden
Kein tier uf der erde kreiz
236
Der si hezte, Gote weiz,
Der snelle oder der sterke wern
möhte vor in ernern.
Die winde gib ich iu zehant
entstrikket mir der minnen bant
241
Diu vrouwe sprach ze stunde:
ich wil durch keine hunde
Mîn ere uf prellen
und mich in schande vellen
Ez sol nimmer werden kunt,
daz mir mîn ere nam ein hunt
Iuwer rede, die ir tuot,
diu machet bitter mir den muot
249
Der ritter sprach vrouwe mîn,
herzebrechen sunneschîn
Von reinen siten edeliu vruht
behaltet an mir iuwer zuht:
ich wil iu mîn guot ors geben
daz kan wol an dem zoume streben
Nach der ritterschefte gelust
ein stein lît im in der brust
Da von ez stark ist unde snel
ez ist nach wunsche sinewel;
259
Swer so rîtet daz selbe ros,
der wirdet nimmer sigelôs
Daz sol iuwer eigen sîn,
vrouwe tuot den willen mîn
Diu vrouwe sprach mit sinnen:
ir muget niht gewinnen,
des ir an mir gert
des wert ir ungewert
267
Durch ros, noch durch sîn loufen
sil ich mîn ere verkoufen;
Ein ros mir niht gezame
daz mir mîn ere name
271
Dô sprach aber der ritter guot:
vrouwe mîn des meijen bluot,
Ganzer vröuden aneblick,
du bist suezen minne strik,
du bist ein sumer tokke.
Von sorgen du mich locke,
Mich armen den du hâst verwunt;
278
genade, rôsenrôter munt,
Ich hân einen borten,
der ist an beiden orten
Geziert mit edelen steinen,
mit guldînen zeinen
Ist er wol underslagen
von den steinen mag man sagen,
285
Der ist vunfzik und me
ir kwam ein teil über se,
Ein teil wart ir von Marroch brâht,
daz ist wâr und niht missedâht,
Die Môren da von India
and daz volk von Sîria
Die brâhten über des meres vluot
zwelf krîsoprassen guot
293
Unde vier onichiôs
und drî krisolitôs
Die stent in dem borten
an beiden sînen orten
Ein stein der kwam vom Kriechen lant
der ist von sîner varwe erkant
Er ist halber wolken var
300
swer in vuert, der wirt gewar
Daz er in der ritterschaft
wert ist von des steines kraft;
Ander halb tunkelrôt
ist der stein, vür manik nôt
305
Ist er guot den liuten
als ich iuch wil bediuten
Swer den borten umbe hât hât
da der stein inne stat
Der wirdet nimmer eren bloz
im vellet wol der salden lôz
311
Er wirt nimmer erslagen
er mak nimmer verzagen
Er gesiget ze aller zît
swen er rîtet an den strît
Vür viuwer, wazzer ist er guot.
Ob ir mînen willen tuot,
Vrouwe, sô sol iuwer sîn
der borte und der habech mîn
Daz ros mit den hunden
nu heilet mîne wunden
321
Dô der ritter daz gesprach,
diu vrouwe vür sich nider sach,
durch die gâbe die er bôt,
dô wart si bleich unde rôt;
325
si sprach: liebe, nu nim war,
Daz ie man her in wanke:
des wil ich dir danken
Den habech und die hunde
330
gehalt an dirre stunde,
Laz ez heiles walden,
und vuer' daz ros behalden.
Si sprach: herre wolgemuot,
gebet mir den borten guot;
Habech, ros mit den hunden
die sint ie zuo gebunden
In mîner heimlichkeit
338
dô wart der ritter gemeit
Diu vrouwe sprach dô stille:
nu muoz iuwer wille
Reht an aller slahte wân
an tougener minne vür gan.
Ich sah iu rehte vür wâr
der ritter gab den borten dar:
Die boum' begunden krachen,
die rôsen sere lachen,
Diu vogelîn von den sachen
begunden doene machen
Dô die vrouwe nider seik
und der ritter nâch neik,
Von der rehten minne gruoz
wart dem ritter sorgen buoz
353
Vil rôsen uz dem grase gienk,
dô liep mit armen liep enpfienk
Dô daz spil ergangen was,
dô lachten bluomen und gras.
Dô der ritter urloup nam,
dô sprach diu vrouwe lussam;
359
Nu ist iuwer wille vol kumen:
des habet ir doch lüzzel vrumen;
Ir moht sîn lieber haben enborn,
den borten habet ir verlorn,
Den habech und die winde
und des ros swinde
365
Irn' sît niht wol gemuot
Der ritter sprach: vrouwe mîn,
lazet solhe rede sîn
Daz ir ahtet mir ze schaden,
daz wil ich zu gelükke laden;
Nie geschach sô liebe mir,
also vrouwe, hie bî dir,
Nu tuo mir, vrouwe, minne kint,
unt küsse mich am mînen munt.
377
Diu vrouwe kust' in minnenklîch
do schiet er danne truriklîch.
Ein kneht der hete gesehen,
waz im garten was geschehen,
Gegen dem wirt er dô reit;
er seit' im sîn herzen leit,
Er sprach : Herre, ich wil iu sagen
384
und wil ez immer Gote klagen,
Daz mîn vrouwe triuget dich,
si pfligt ze minnen tougenlîch:
Dô ich begunde warten
dô sach ich imme garten
Einen ritter wol gemuot,
der tet ir, swaz in duhte guot;
391
i tât allen den willen sîn.
der wirt sprach: o we, trehtin,
Der ist ir kiusch' entwichen
si hât mich beswichen.
Daz si mich sô hât geschant,
dar umbe wil ich daz lant
Rumen immermere:
400
ich han verlorn mîn ere.
Daz ros er mit den sporn twank.
er tet einen überswank
Und lîte gegen Pravant.
Daz mare daz kwam al ze hant that tale,
der vrouwen, diu wart leides vol,
si sprach: mîn herre der mag wol
Mir sîn hulde versagen;
daz muoz ich unde wil verklagen:
zürnet er nu uf mich,
her nâch bedenket er sich.
411
Der diu vrouwen dô verriet,
mit schanden er von danne schiet.
Diu vrouwe diu was zwei jâr
an' iren herren, daz ist wâr,
Daz si nie het vernomen,
wâ er hin was bekomen.
Swas ir guot zwei jâr galt,
daz leite si in ir gewalt
ir gedanken waren manikvalt
si was doch stolz unde balt
unt kume zweinzik jâr alt
nieman ir geberde schalt
Dô der meije mit gewalt
vertreib den aprillen kalt,
425
Und dô von loube was gestalt
gruene war der schoene walt,
Diu vrouwe wart an vröuden stark,
ir sorge sî dô gar verbark,
Si nam vünf hundertmark,
430
si sprach: mî herre ist stark
Gewesen lange wider mich:
an die reise sô muoz ich
Suochen in, den lieben man,
wan ich nie leiber liep gewan.
435
Dô da zuo der selben vart
diu vrouwe gar bereitet wart,
den habech nam si uf die hant,
die winde an zwei wint bant,
Den borten gurte si umbe sich,
ir ros truok si vrolîch;
441
Mit zehen knehten si do reit
von huse, si was wol gemeit.
Dô si da vil verre kwam
in eine stat diu was lussam.
Ze einem wirte wol gemuot
kerte da diu vrouwe guot.
447
Der wirt ir en gegen gienk
hovelîch er si enpfienk
Dem wirte si do dankte
vome rosse si sich swankte,
Mit zühten gie si hin in
452
der wirt der hiez bringen wîn,
Si trunken vil vrolîche.
Diu vrouwe gar heimlîche
Sprach zuo iren knechten:
nu merket mich vil rehte,
Ir sult durch mîn ere
heim ze huse keren,
Unt pfleget daheim des ich habe,
und sît getruiwe, stolze knaben.
461
Die knehte sprachen: vrouwe guot,
allez daz ir mit uns tuot,
des sul wir alle wesen vrô
heime kerten si do.
465
Als ich aber iu wil sagen,
darnâch an dem vierden tage,
Diu vrouwe zuo dem wirte gienk,
bî der hant si in gevienk
Si sprach : her wirt, ir sult verdagen,
ich wil iu mîn tougen sagen,
Ich bin ein ritter, niht ein wîp;
472
al eine schônt mir krank der lîp,
Ich hân doch sterke harte vil,
swen ot ich si ueben wil
Ich hete starke vientschaft
diu tat mir groze überkraft,
Durch daz vuort ich diz gewant
verre her durch vremdiu lant.
479
Nemt her vier hundert mark,
mînes guotes sît niht ark,
Gewinnet mir mit guoter kraft
zwelf knehte dagenhaft,
Und iedem man ein ros guot
harnasch, kleider; sô ist mîn muot
485
Ervröuwet harte swinde
mit solhem in gesinde;
Ritters kleider gewinnet mir,
harnasch glanz unde zier.
Der wirt daz allez gewan,
und ouch einen spil man.
491
Als ich ez vernomen hân,
dô diu vrouwe wolgetân
Bereit wart, und ir hâr ab geschriet,
mit den knehten si dô schiet
Von dem wirte in mannes wât:
we, wie wol ir daz stât !
497
Si reit hin gegen Pravant:
dô si da kwam in daz lant
Vür eine burk herlîche,
da hiez si vil vrôlîche
Slahen uf einen schal,
daz es dante über al.
503
Der herzoge gehôrte daz,
er sprach ze den knehten: sît niht laz.
Ich hoere vremde geste,
die wellent her ze der veste;
Daz ist wol der wille mîn,
wartet, wer si mugen sîn.
509
zuo dem herzogen sprach
ein ritter, der die vrouwen sach:
Ez ist ein ritter vil gemeit,
sîn gezok ist wol bereit.
Der wirt der sprach: lazet in in,
er sol willekomen sîn
zuo der her berge mîn
mit allen den knechten sîn
517
Diu burk wart geslozzen
si kwamen in gedozzen:
Diu vrouwe in ritters wat
vuorte einen scharlat vuoren:
Mit guldînen borten
durch slagen an allen orten:
523
Diu veder diu was hermîn:
dannoch gab der borte schîn,
Den sî vuorte umbe sich,
ein schoener kranz lobelîch
Zierte wol ir blankez hâr:
si mohte in der ritter schar
Schînen mit den besten.
530
do enpfienk man den gesten
Diu ros, man fuort' si in den stal.
die vrouwe diu gienk in den sal
Dâ der herzoge saz;
da saz ir man ouch unde az;
Man hiez sie willekomen sîn
si kwam in ritters schîn
537
Si wart gesezzet zuo z'man:
si erkant' in wol; er sach si an,
er sprach: herre, saget mir,
von welhem lande komet ir ?
Si sprach: ich kom von Swabenlant.
her Kuonrat sprach: tuot mir erkant,
Wie iuwer name si genant.
544
da sprach diu vrouwe sa zehant:
Herre, ich heize Heinrich.
dô sprach her Kuonrat: ir und ich
Sin hie vremde geste.
Wir suln machen veste
Unser zweier vriuntschaft.
550
daz hilft uns an der ritterschaft.
Her Heinrich sprach: daz sol sîn,
lieber geselle mîn.
Sint machten si niuwe
ir vil alter triuwe
Dô der tisch wart erhaben,
man rief der jegere knaben,
Si vuoren alle uf die jaget:
Als unz diz buoch vür wâr saget.
Si begunden einen beren jagen;
560
der hunde raze verzagen
Begunde an dem wilden tier:
her Heinrich zwene winde zier
Liez von den banden.
Der ber wart bestanden
565
Von der winde bizzikeit,
der ber niht lange widerstreit.
Er wardt von in erbizzen,
diu hut si im abe rizzen.
Do der herzoge daz gesach,
daz daz wunder da geschach,
In duhten die winde stark
572
er bôt vünf hundert mark
Umbe die selben winde;
si wâren also swinde
Daz niht mohte vor in leben,
swaz in ze wer laz wart gegeben
577
Herr Heinrich sprach: herre mîn,
die winde mir niht veile sîn
Dô gevellet was daz tier
si riten uf die revier
Beizen mit ir vederspil
582
valken, hebche was dâ vil
Herr Heinrich sînen habich liez
vierzik vogel der erstiez
Swaz vogel uf der beize was
vor im keiner der genast
587
Den herzogen nam wunder
do bôt er besunder
Umbe den habich guotes vil
Herr heinrich sprach: ich enwil
den habich nimmer hin gegeben
Die wîle ich haben mag daz leben.
593
Si riten heim mit schalle
si begunden al-bet alle
diu ros banken uf dem plan:
ich wil iu sagen sunder wan,
Herr Heinrich uf dem ors en-bor
reit in allen verre vor
599
Der her zoge umbe daz ors bît
lant unde golt rôt.
Dô sprach her Heinrich: Herre mîn,
daz ors ensol niht veile sîn.
Der herzoge einen turnei nam
dâ manik ritter hine kwam:
Dar kwam ein Brite wolgemuot
606
des wâfen rok was als ein gluot,
Rôt was ouch sîn lankenier,
sîn ros sprank als ein pantier,
Der bôt si alle an stechen.
Dô torste nie-man brechen
Sîn sper an dem ritter guot
612
uf sprang her Kuonrat wol gemuot
Er leite an sîn sar-wat
in den stege reif er trat
Sîn sper nam er in die hant,
er bark sich hinder schildes rant
617
Den Briten er an reit
daz ward im sider ein herzen leit;
Der Brite in dar nider stach
Hern Kuonrât nie sô leide geschach
Daz mare in den hof kwam
dô her Heinrich daz vernam,
Er sprach : ich wil sunder wan
624
den Briten hiute bestân
Vil drâte wart er bereit
der herzoge im en gegen reit,
er srpach : mîn her heinrich
ich wil iuch biten viehlîch
Ir lat dem Briten die ritterschaft
ir habt an im über kraft
631
Den besten der ze hove was
den stach er nider uf daz gras
Er ist stark, und ihr niht
ir sît gegen im en wiht
Her Heinrich sprach : herre mîn,
lâzet iu niht zorn sîn,
Swie ez mit hiute wirt ergan
den Briten den wil ich bestân.
639
Sîn harnasch schein als ein glas
geschuoht er in die hosen was
Die wâren kleiner ringe
vil guot sîn hurtelinge
Die machte rôt der trachen bluot
sîn schiviere wâren guot
Mit golde übergozzen
uf der huf gedozzen
Lag ein sîdîn huffenier
von blankeit ein spaldanier
649
Zieret' im den lîp wol
sîn plate was gesteines vol;
Sîn arme heten spozzenier
beddeket und muzzenier;
Sîn helm dar uf ein zimier guot
gefloriert an des meijen bluot;
655
Er vuort' ein swert kurlîch,
sîn vezzel der was wunderlîch.
Er was mit golde durchslagen.
Von dem borten wil ich sagen
Der sîn gürtel solde sîn,
der schirmte in vor aller pîn;
Sîn wâfen rok was gruene var,
von guldinen rôsen klâr;
Er vuort ein sper in der hant,
guldin was des schildes rant,
665
Da mitten inne ein lilje wîz
des vil guoten meisters vlîz
ziert' harte wol daz lankenier;
von gulde waz daz testier
Daz lankenier was gruene var
670
dar uf von golde rôsen klâr,
Von des gesmîdes ringen
gienk daz ros klingen,
Streben unde ringen
begund' ez unde springen,
Ez grein, dô ez den schal vernam;
uf den plan her Heinrich kwam,
675
Si begunden tschostieren,
man hôrte dâ trumbieren,
Her Heinrich der kwam ritterlîch
niht sumete der Brite sich;
Her heinrich sîn sper zerbrach
der Brite ouch enzwei stach.
Dô schrei dirre und der:
bringet balde andriu sper !
685
Dô diu sper kwâmen.
Die helde dâ nâmen
Diu ors mit den sporn,
si suochten sich mit zorn:
Dô wart der brite sige lôs,
her Heinrich stach in hinderz ros.
Dar nâch zehant der turnei wart
von slâhen und von ringen hart;
Swa her heinrich hin gedoz,
dâ wart daz velt von wîchen bloz;
695
Die stolze massanîen
begunden sere schrîen
zuo, zuo ! unde halt !
da vuor her heinrich mit gewalt
Diu widerwertige schar
wart entschumpfiert dâ gar.
Mit gelükke, daz dâ heizet drîzik ors.
Mit vil michelm schalle
lobten si in alle.
705
Dar nâch niht lange wart
der herzog eine hervart
Vuor gegen einer stat.
Her heinrich und her Kuonrat
Uf eine warte riten;
her Kuonrat begunde biten
Hern heinrich umb die winde,
er sprach : ob ich vinde
Geselle mîn, daz ane dir,
daz Du die winde gebest mir,
oder habech, oder ros,
sô ware der liebe vlôz
Gevlozzen wol her ze mir;
gewere mich, ich danke dir.
719
Her heinrich sprach : geselle mîn
du verliusest die bite dîn;
Nie man ich geben wil
winde, ros, oder veder spil;
luwer bete stet vergeben
Ir bitet gar uneben
725
Her Kuonrat sprach: Geselle mîn,
nu tuot mir ganze triuwe schîn,
Ich wil iuwer eigen sîn
und mînes herzen schrîn
Sol iuch in ganzer liebe tragen:
ir sult mir niht so versagen
731
Dô sprach her heinrich sâ zehant
mîn dink daz ist sô gewant,
Welt ir tuon daz ich wil,
so gib' ich iu daz veder spil.
735
Her Kuonrat sprach: geselle mîn !
Swaz ir wellet, daz sol sîn.
Her heinrich sprach: mîn gerink
ist einer hande dink:
Ich minne gerne die man,
nie dehein wîp ich gewan;
Tuot ir daz und swaz ich wil,
winde unde veder spil
Gib' ich iu mit willen;
diz muoz geschehen stille.
745
Her Kuonrat sprach : geselle mîn,
ez muoz mîn klage immer sîn,
Daz iuwer stolzer lîp
minnet die man, und niht diu wîp.
Her heinrich sprach : vil lieber man,
nu merke, waz ich dir gesagen kan:
Wiltu tuon daz ich wil,
ich gib' dir daz veder spil.
753
Her Kuonrat sprach : waz ware daz ?
her heinrich sprach : nu merket baz;
Du muost dich nider zuo mir legen,
sô wil ich mit dir pflegen
Aller der minne,
der ich von mînem sinne
Gedenken und ertrahten kan,
dar zuo swes ein ieglîch man
Mit sîner vrouwen pfligt,
swenne er nahtes bî ir ligt.
763
Zehant sprach her Kuonrat
dâ zuo der selben stat:
Ich wil ez allez lîden
und nihtes niht vermîden;
Des Du hâst gegert an mich,
daz wil und muoz ich
Dulden durch wind' und vederspil.
der rede was genuok und vil,
Her heinrich sprach ze hern Kuonrat:
daz sî hie an dirre stat
Her Heinze hern Konrat über reit'
daz er sich an den rükke leit'
Dô sprach her heinrich : Weiz Got,
ir sît worden mir ein spot:
Welt ir nu ein kezzer sîn
durch hunde und den habech mîn
779
Vil untugenthafter lîp
Ich bin iuwer elîch wîp
Durch habech und durch winde
und durch daz ros geswinde
Und durch mînen borten guot,
der mir gibet hôhen muot
Ze strîten unt ze tschuste,
einen ritter ich kuste
Und liez in bî mir slâfen;
Waret, mit des borten kraft.
790
werder in der ritterschaft:
Nu welt ir ein kezzer sîn
vil gerne durch den habech mîn
Und rumet ir vor mir diu lant;
ir habt iuch selben geschant;
Daz ich tet, daz was menschlîch:
sô woltet ir unkristenlîch
il gerne haben getan;
ir sît ein unreiner man,
Daz ir durch die minsten gabe zwô
iuwer ere woldet alsô
Haben gar verlorn;
ehet, daz ist mir zorn.
803
Her Kuonrat sprach : Vrouwe mîn,
ich wil iuwer eigen sîn,
vergebet mir die unzuht,
vrouwe liebe, reine vruht !
Si sprach : daz tuon ich gerne
ich wil ouch, herre, lernen
Allen dînen willen;
den zorn sul wir stillen;
Herre, du selbe wol weist,
diu schulde was dîn aller meist.
Nu nim den habech und daz ros.
Du enwirdest nimmer sige lôs
Den borten und die hunde
816
Zuo der selben stunde
Vuoren si vil vrôlîche
hin beim in Swâben rîche.
Si pflagen zuht und ere
lieplîch immer mere
Si lebten an' alle sorgen
beidiu, abent und morgen,
Unz an ir beider ende,
an' alle misse wende,
Dar nâch wol hundert jâr,
daz ist sicherlîchen wâr.
827
Von der Glezze Dietrich
hat mit sînen sinnen mich
Hübschen liuten getihtet
ertrahtet und berihtet,
Sô er beste kunde
nu unt ze aller stunde,
Nieman trage keinen haz.
wan er enkunde sîn niht baz.
835
Durch daz getihte wider in;
in vrouwen dienst stuont ie sîn sin.
Ze allen zîten was er bereit
ze sprechen von der reinikeit,
Diu an schoenen vrouwen liget:
des man nu leider selten pfliget;
Diu werlt sich verkeret hât,
ir muot wan nâch dem guote stât;
843
Si ahtenet niht uf die minne,
nur nâch dem pfenninge
Stet aller liute gedank;
dâ von ist diu minne krank,
Die man ze den vrouwen haben sol.
Daz gevellet mir niht wol;
Wan swa ein man wirdet wunt
in sîn selbes herzen grunt
Von der suezen minne,
den enmag golt, noch gimme
Nimmer machen gesunt:
854
Aber ein rosen rôter munt
Unt tuot im der ein küssen kunt,
daz ist ein sô suezer vunt,
Dâ von sô wirt im sware buoz.
Von einem rôten munde ein kus
Dem kan sich niht geîchen
in allen landen rîchen.
Wol in, der daz verdienen kan !
Der ist ze der werlt ein salik man.
863
Ich namz vür silber und vür golt,
daz mir waren vrouwen holt,
nie man kan geschrîben
von den reinen wîben,
Waz si hôher vröude gebent
den, die in ir dienste lebent.
Ir man, ich wil iuch leren,
vrouwen sult ir eren.
Und sult in under tanik sîn
wand iriu rôten mündelîn
und ir wîzen wengelîn
diu bringent iuch von grozer pîn.
875
Alliu reiniu vröuwelîn
die muezen immer salik sîn !
Des wünschet in daz herze mîn
nu statlîchen ane pîn.
Wilhelm, der vrouwen kneht,
gevlizzen an der tugende reht,
Der schuof, daz ich getihtet wart:
kein tugent wart nie von im gespart:
Sîn vater saz ze Widena
gewaldik voget was er dâ
Der borte hât ein ende:
Punzingeren sende,
Liebe vrouwe, dînen trôst,
sô wirt er von sorgen erlôst.

ENDE

Pás

Tato kniha nazývá se "Pás":
Bůh dal nám nebeské napomenutí !
Já jmenuji se "Pás",
dvorným lidem bych měl být znám.
Zlým lidem bych měl být cizí
měli by vždy trpěti následky

Svého špatného počínání
až do jejich hořkého konce.
Měli by mne číst dvorným lidem,
kteří by se mnou byli šťastni
Pro mnohé jejich ctnosti;
pokud by někdo nevyvážil jeho ctnost

Byl rytíř ctihodný,
bohat dvornými ctnostmi,
Jmenoval se Konrád,
byl dobře znám po celý čas
rytířům i paním;
bylo možné jej často vídati
u dvora s urozenými
s místními i s hosty
on choval se (k nim) velmi laskavě:

proto chci o něm psáti.
On měl přísné způsoby (=disciplínu)
jimiž získával chválu
Věnoval pozornost tělu (=pracoval na sobě)
kvůli slávě a krásným ženám

Bylo možné jej viděti
bodajícího a sekajícího,
Křičíce na kolbišti
rytířsky účastníce se turnaje
Skrze touhu po slávě
byl velmi šťastným rytířem

On oženil se s ženou
jenž slula předností
Urozeného rodu.
ten, kdo ji znal dobře

nikdy neviděl spanilejší ženu
dobře, měla přenádherné tělo
její hlava, zlaté vlasy nad ní
její líce byly skvěle růžově zbarveny
a liliově bílé pod tím;

Byl jsem udiven tím zázrakem
jak jsou její oči jasné,
měla pohled ušlechtilého orla
její skvěle tvarovaný nos
nebyl příliš velký, ani příliš malý.

Pod ním její ústa, jako růže rudá;
Jak šťastný, koho vábily její polibky !
Její bílá brada, tak krásně okrouhlá
její hrdlo mělo tak jemnou pleť
Že skrze něj bylo vidět víno téci
kdykoli ta překrásná žena pila

Její zuby byly jako ze slonoviny
její jazyk jako zlatá trouba (=jemný),
její ramena zcela bezchybná
její ruce, její paže velmi ladné,

Byly jak jen si možno přát (=ideální);
její srdce bylo plné ctnosti.
Kdokoli pohlédl do jejich očí,
ten stal se ovlivněn její láskou.
Její tělo, nebylo tučné
kéž by si mohl je přát

Pod jejím pásem byl drahokam
jenž čistý byl a ryzí
To byly podivuhodné věci.
Srdíčko, mluv a zpívej
O tom tajemství !

to je podivuhodná věc
Její nohy, její hladká chodidélka,
její střevíčky byly ušlechtile.
Její chrám (=tělo) v němž ležela (=spočívala),
zářilo nocí i dnem.

Nehodlám zůstat zticha,
dokud dobře neřekne mi:
Její laskavost byla tak sladká
a svými chodidly
vstoupila do tekoucího moře.

to moře by se stalo dobrým
kdyby omylo její chodidla
a její bílé nohy.
Měli bychom o chodidlech mlčet:
její laskavost by měla pečovat,
o oba, o ptáka i zvíře,

hora, les by se jí měly klanět;
Komukoliv ona dává pozdrav,
tomu nastávají tři dny osvobození
ode všech zlých smutků,
její laskavost činí jej radostným.

Kterýkoliv rytíř by měl mít takovou ženu
jemu by byla šťastným tělem (myšleno bytostí).
Byla plná vybraných ctností,
nikdy nebyla cudnější žena narozena;
Hněv nad ní nikdy nezvítězil
s mužem za něhož byla provdána.

V úžasném máji
kdy ptáci vesele
zpívali se slavíkem
ležela paní v komnatě
zamilovaně s rytířem
jako by byli manželé

Za svítání za její lásku
vzal jí za bradu
A políbil ji na ústa,
řekl: "mé srdce mi říká,
že jsi mi věrná;
já s rytířskou opatrností

Jsem v cizích zemích získal slávu,
Abych vám nebyl pro smích
uspořádám skvělý turnaj
A pro vaši čistou ctnost,
s jakou jste se chovala od mládí;
Já jsem také radostně
cestoval mnohými královstvími,

Že získal jsem slávu:
nikdo v této zemi neřekne,
že bych byl odvážný;
jsem zde zcela zapomenut.
Kvůli tomu chci brzo
mít zde ten turnaj,
odtud dvě míle,
chci pospíšit si na něj"

Žena řekla: "ano, můj pane,
vskutku jsem
vázaná vám službou
teď a ve všech hodinách (=navždy)."

Rozhovor uvázl,
turnaj byl probrán
Za více než čtrnáct dní.
Tam odjížděli, jak pravím,
Rytíř připravil se
štědře k turnaji,

Žena mu dala své požehnání,
tak odjel válečník.
Když dne
polovina byla pryč,
žena odešla
Do zahrady potěšit se
uviděla skrze živý plot
rytíře, co jel kolem

byl hrdý a veselý
Jeho kůň, nebyl pomalý
na jeho ruce seděl sokol
on rovněž vedl svou rukou
na dvou řemenech
Dva vybrané psy
pás, jimž byl opásán,
byl ozdoben drahokamy
to, co říkám vám, je pravda

Když viděl ženu lepší
tak jeho neklid vzrostl silně
Vzplanul od její lásky,
že přišel téměř o smysly
pro její lásku;
svého koně pobídl ostruhami,
vjel do zahradní branky !

pak přišel před dveře
Na zem seskočil
koně za uzdu
přivázal ke kmeni stromu
tam na dvě větve
Připevnil psí vodítka

šel nahoru (na vyvýšené místo)
V zahradě šťastní.
Tam vypustil sokola.
Žena přistoupila k němu,
vlídně jej přijala
řekla: "počasí je vskutku horké,
protože jsi, Bůh ví,
Unikl z toho horka;
měli bychom se posadit,
dokud jasná slunce zář
nerozptýlí část toho horka".

Přikázala služce
přinést číši vína
Rytíři číši nabídla
byl její láskou téměř mrtev,
napil se pořádně
a nabídl velmi dvorně
číši s vínem
okouzlujícímu zázraku
úchvatné hostitelky

Byl její láskou
Bolestně raněn
V hloubi svého srdce.
Když seděli tam,
již horko
Začínalo ustupovat (ze své horkosti)
tu ta krásná dívka povídá:

"Pane, odvažuji se zeptat,
Zůstaneš zde dlouho ?
Když (můj) pán dorazí,
Pak budeš rušit jeho náladu,
obává se, co děláš zde.
Jsi-li však jeho druhu krve
tak myslím si pevně a dobře,
zůstaneš-li stále sedět;
vím jaká je jeho vůle,
že máš si zde odpočinout."

Rytíř řekl ženě:
"Dobrá ženo, plná ctnosti,
jsem naprosto cizí host;
(Tvůj) pán je mi zcela neznámý."
Pak žena odvětila:

"Tak měl bys odjet,
neměl bys dál otálet."
Na to řekl rytíř uctivě:
"Ach, má pouta lásky, dobrá paní.
Nechci odjet pryč
vaše láska mne
Velice poutá."

Ty myslíš si
že oslabím svou čest ?
Je zcela mou vůlí,
abys byl zticha stále
rytíř na to tiše smutně,
řekl: "Ach, milovaná
Dobrá paní, nechej mne žít:

já chci ti dát sokola
Jenž cenu pěti set marek má,
nebuď zlá na ubožáka
Pomoz mi, paní, s tím
a učiň oč nyní žádám;
Cokoliv letí nebo poletí,
ten sokol vše dobře chytí

Paní řekla: "mně nepřísluší sokolnická hra
chci získat více,
S mým pánem také
Nejsem šťastná"
Řekl rytíř dobrý:
"má vůle je tato:
mám dva psy
Jaké nikdo nemůže najít
Žádné zvíře z povrchu světa

Koho oni loví, Bůh ví,
Jen ti nejrychlejší nebo nejsilnější
zachrání se před nimi.
Psy tobě dám ihned
uvolníš-li má pouta lásky"

Žena řekla v té hodině:
"Nechci kvůli žádnému psu
dát svou čest
a upadnout do hanby
Nemělo by být nikdy známo,
že pes sebral mou čest
Tvá řeč, cos učinil,
činí mou náladu hořkou (rozhořčenou)"

Rytíř řekl: "Má paní,
planoucí srdce, slunce zář
čistého chování ušlechtilé plody
pohleď na svůj druh (společenskou třídu):
chci ti dát svého dobrého koně
může snažit se vzpínat proti uzdě
K radosti rytířstva
kámen leží na jeho hrudi
od něj je silný a rychlý
je jak lze si přát urostlý;

Kdokoli ne něm jede,
nebude nikdy bez vítězství
Ten může být tvůj,
paní, splň mi mé přání."
Paní řekla s porozuměním:
"nemůžeš získat,
co žádáš ode mne
(nic) neslíbím ti

Za koně či kvůli jeho běhu
bych měla prodat svou čest;
Kůň mi nepatří (nehodí se ke mně)
že někdo by chtěl vzít mou čest"

Pak řekl ten dobrý rytíř:
"má paní májových květů,
nejlíbeznějšího vzhledu,
jsi pramének nejsladší lásky,
Jsi letní . . . .
od mých starostí mne lákáte,
já ubohý, jehož jste ranila;

půvabná růžová ústa (=rty),
Mám pás,
je po obou stranách
Zdoben drahokamy,
se zlatými úchyty
Je dobře posázen
kameny, lze říci,

Je jich tam padesát a víc
část z nich přišla přes moře,
Část byla přinesena z Marrochu (snad z Maroka ?),
to je pravda a ne falešná představa,
Mórové z Indie
a lidé ze Sýrie
přinesli přes proudící moře
dvacet dobrých chryzoprasů

A čtyři onyxy
a tři chryzolity
Tyto jsou zasazeny v pásu
na obou stranách
Jeden kámen přišel z Řecké země
je znám svou barvou
On půlkou je barva mraků

kdokoli jej nese, je pamětliv
Že je rytířského řádu
je cenný silou kamene
Druhá půle je tmavě červená
je to kámen pro mnohá užití

Je dobrý (užitečný) pro lidi
jak chci vám ukázat
Kdokoli má pás okolo sebe
má kámen na něm
Nikdy nebude postrádat čest
jemu připadne cena (dar) štěstí

Nebude nikdy zabit (zasažen)
nikdy nemůže ztratit odvahu
Zvítězí v každý čas (=vždy)
kdykoli jede do boje
Je dobrý proti ohni, vodě.
Pokud tomu věříš,
Paní, tak by měl být tvůj
pás a můj sokol
Kůň se psy
nyní leč mé rány."

Když rytíř takto pravil,
paní pohlédla dolů okolo sebe,
na dary, které jí nabídl,
pak začala blednout a červenat se;

řekla: "Drahý, teď poslouchej pozorně
nikdo nepřichází tančíc:
chci ti za to poděkovat
Sokola a psy

ponechej si je v této hodině,
nechť stane se,
i koně si ponechej ve své ochraně."
Řekla: "Muži dobře naladěný,
dej mi ten dobrý pás;
Sokol, kůň se psy
jsou společně drženi
Ve své péči"

pak se rytíř stal šťastným
Paní řekla pak tiše:
nyní musí vaše vůle
být ve všem správná,
v tajemstvích lásku předčit."
Říkám vám po pravdě
rytíř odevzdal pás:
Stromy začaly rozpukat,
růže kvést od radosti
Ptáčci z toho
začali zpívat
Pak paní dolů usedla
a rytíř se nad ní nahnul,
tou pravou velkou láskou
rytíř se uzdravil ze smutku

Mnoho květů kvetlo v trávě,
když láska přijala lásku z paží
Pak hra byla skončena,
Když tráva a květy kvetly.
Pak rytíř dostal svolení odejít
když paní půvabně pravila;

"Nyní je tvé přání splněno:
to nebylo pro tebe příliš výhodné;
měl bys spíše vidět, čehož postrádáš,
o pás jsi přišel
O sokoly a psy
a rychlého koně

Nejsi dobře naladěn."
Rytíř řekl: "má paní,
že takhle mluvíte znamená
že snažíte se mne ranit,
že chci přičíst to vaší blaženosti;
nic nestálo se mi tak drahým,
také paní, zde s vámi,
teď udělejte mi, paní, milost z lásky,
a polibte mne na ústa."

Paní jej láskyplně políbila,
Pak rozešli se smutně.
Sluha, který viděl,
co událo se v zahradě,
Odjel pak k rytíři;
on pověděl mu o bolu svého srdce,
Pravil: "Pane, chci ti říci

a vždy budu naříkat k Bohu,
Že má paní tě podvedla,
ona je uvyklá milovat tajně:
Když jsem si počíhal
pak viděl jsem v zahradě
Rytíře přešťastného,
on dělal ji, co činilo mu dobře;

Ona dělala vše, co si přál."
Sluha řekl: "Běda, bože,
Její cudnost je zničena
Ona mne odhalila.
Zahanbila mne,
proto chci tuto zemi
Navždy opustit:

ztratil jsem svou čest."
Pobídl koně ostruhami.
otočil se okolo
A zamířil do Pravantu (snad Brabantsko).

paní, jenž stala se smutnou,
pravila: "Můj pán možná správně
odpírá mi svou přízeň;
musím se přestat tím trápit:
pokud on mne takhle trápí,
později si rozmyslí své počínání."

Ten, koho ta žena pomýlila,
s hanbou tedy odejel.
Ta žena byla po dva roky
beze svého pána, to je pravda,
Ona vůbec nevěděla,
kam on odejel.
Ač její jmění vystačilo na dva roky,
oděla se svou mocí (=byla mocná ?)
její myšlenky byly rozmanité
přec byly hrdá a statečná
a stará sotva dvacet let
nikdo si nestěžoval na její vzhled.
Když květen mocně
odehnal chlad dubna,

A když pak listí rašilo
zelený byl pěkný les,
Žena se stala velmi šťastnou,
svůj smutek pak odložila,
Vzala pět set marek,

pravila: "můj pán je silně
už dlouho proti mně:
tak na této cestě jej musím
vyhledat, milovaného muže,
nikdy víc již (takovou) lásku nezískám."

Pak když na tu cestu
byla žena zcela připravena,
sokoly držela na ruce,
psy na dvou vodítcích,
Pás připjatý okolo (sebe),
její kůň nesl ji vesele;

Jela s deseti sluhy
z domu, byla velmi radostná.
Pak vypravila se velmi daleko
do města, jenž bylo okouzlující.
Na velmi známého hostinského
obrátila se ta dobrá žena.

Hostinský přistoupil k ní,
přijal ji dvorně
Když poděkovala hostinskému
seskočila z koně,
Slavnostně vstoupila dovnitř

hostinský přikázal donésti víno,
Napili se zvesela.
Žena velmi tajně (nenápadně)
Řekla svým sluhům:
"Teď dobře se na mne podívejte,
Měli byste se kvůli mé cti
vrátit domů (doslovně: ´do domu´),
A starat se o dům a vše co mám,
a buďte oddaní, hrdí sluhové."

Sluhové odpověděli: "dobrá paní,
cokoliv s námi učiníš,
tím vším budeme šťastni"
pak vrátili se domů.

Ale co chci vám říci,
poté čtvrtého dne,
Žena přišla k hostinskému,
uchopila jej za ruku
Řekla: "pane hostinský, buďte tiše,
chci ti říci své tajemství,
Já jsem rytíř, nikoliv žena;

jen mé tělo jeví se nemocným,
však mám spoustu silné tvrdosti,
na komkoliv já se chci cvičit
mám silné nepřátele
jenž mají velkou převahu,
z tohoto důvodu jsem si oblékl šat
jenž pochází z daleké cizí země.

Vezmi si čtyři sta marek,
nezáviď mi mé bohatství,
získej pro mne laskavě
dvanáct sluhů v tichosti,
a každému muži dobrého koně
zbroj, výstroj; takové je mé přání

byla bych velmi rychle potěšena
s tímto na mysli;
kdybys pro mne opatřil rytířský šat,
zbroj třpytivou a nádhernou."
Hostinský to vše zařídil,
a také minstrela.

Jak jsem si povšiml,
když ta půvabná žena
byla připravena, a ustříhla si vlasy,
pak odešla od sluhů
v mužských šatech od hostinského:
och, jak dobře se k ní hodily (=ji padly) !

Odjela do Pravantu:
když přijela tam do té země
před nádherný hrad,
tu přikázala velmi šťastná
Udeřit na zvon,
co vše přezvučí.

Vévoda zaslechl to,
Řekl pážatům: nebuďte líní.
Slyším cizí hosty,
zdi zde chtějí do pevnosti;
Je mou vůlí,
vyčkat, uvidíme kdo to může být."

tu k vévodovi promluvil
jeden rytíř, jenž paní uviděl:(v muž.převleku)
"On je rytířem velmi šťastným,
jeho zevnějšek (oděv) je dobře zhotoven."
Vévoda řekl: "Nechte jej vstoupit,
bude uvítán
v mém domě
se všemi svými sluhy

Hrad byl otevřen,
oni vstoupili hlučně:
Žena v rytířském šatu
oděna v šarlatovém suknu:
Se zlatým pásem
připnutým okolo pasu:

Vespod (šatu) byl hermelín:
nikdo neměl takového pásu,
že jej měla po celou cestu okolo sebe,
překrásný vínek hezký
Dobře zdobící její světlé vlasy:
mohla by ve skupině rytířů
Vypadat nejlépe.

když byli hosté přijati
Koně byli odvedeni do stáje.
žena vešla do sálu,
Kde seděl vévoda;
tam seděl i její muž a jedl;
Uvítali ji
přišla v rytířském vzezření (jako rytíř)

Byla usazena vedle svého muže:
zkoumala jej důkladně; on díval se na ni,
řekl: "Pane, řekni mi,
z které země přicházíš ?"
Ona řekla: "Přicházím ze Švábské země."
Pan Konrád řekl: "pověz mi,
Jaké je tvé jméno."

pak řekla paní okamžitě:
"Pane, jmenuji se Heinrich."
pak pravil Pan Konrád: "Ty a já
Jsme tu cizí hosté.
Měli bychom upevnit
Přátelství mezi námi dvěma.

jenž pomáhá nám v našem rytířství."
Pan Heinrich řekl: "to by mělo být,
drahý můj příteli."
Tak učinili novými (=obnovili)
své staré (rytířské) přísahy.
Pak když byl stůl odnesen,
bylo povoláno lovčí páže,
Všichni se vypravili ven na lov:
Jak tato kniha říká pravdu.
Začali lovit medvěda.

odvaha psů klesat
začala na to divé zvíře:
Pan Heinrich dva psy vedl,
Vypustil je z vodítek.
Medvěd byl roztrhán

psím kousáním
Medvěd již dále nebojoval.
ubit k smrti
Kůže byla tím roztrhána.
Když to vévoda viděl,
že takový div se tam stal,
Psi se mu zdáli silní

nabídl pět set marek
Za ty psy;
byli tak silní a rychlí
Že nic nemohlo přežít,
co dalo se s nimi do boje

Pan Heinrich pravil: "Můj pane,
tyto psy neprodám."
Když bylo zvíře staženo
jeli k řece
Lovit se svými dravci

jestřábů, sokolů bylo dosti,
Pan Heinrich vypustil svého sokola
ten roztrhal na čtyřicet ptáků
Jakýkoliv pták byl na tom lovu,
žádný před ním nezůstal naživu.

Vévoda projevil zájem,
když nabídl zvláště
dobrou sumu za sokola.
Pan Heinrich řekl: "Nechci
dát nikdy pryč toho sokola
dokud budu živ."

Jeli domů hlučně
začali všichni pospolu
cvičit koně na pláni:
chci vám zvláště říci popravdě,
Pan Heinrich v sedle
jel daleko před nimi.

Vévoda nabídl za toho koně
půdu a rudé zlato.
Pak pravil Pan Heinrich: "Můj Pane,
tento kůň není na prodej."
Vévoda pořádal turnaj,
na nějž se sjelo mnoho rytířů:
Přijel i dvorný Brit

jeho varkoč byl jako plamen,
Rudý byl rovněž jeho čabrak,
jeho kůň skákal jako panter,
On utkal se s každým v souboji.
Když už nikdo neodvážil se
zkřížit své kopí s tím dobrým rytířem

pan Konrád noblesně povstal
Oblékl si válečné odění
nohy založil do třmenů
Vzal do ruky své kopí,
skryl se za okraj štítu

Na Brita jel,
poté začalo jej bolet srdce;
Brit jej probodl.
Takovou bolest pan Konrád nikdy nepoznal
poselství přišlo ke dvoru
pak když jej pan Heinrich uslyšel
pravil : "vskutku chci

dnes s Britem bojovat !"
velmi dobře se připravil,
vévoda jel k němu,
pravil : "Můj pane Heinrichu,
chci snažně žádat
ponech Britovi rytířství
máš v něm vyšší moc (tzn. je silnější).

Nejlepšího, jenž u dvora byl,
srazil on do trávy.
Je silný a ty ne,
proti němu jsi nikdo ".
Pan Heinrich odvětil: " Můj pane,
nehněvej se,
nicméně stane se to dnes
s Britem budu se bít."

Jeho zbroj se leskla jako sklo
byl ozbrojen i na nohavicích
ty byly z malých kroužků
velmi dobrá (byla) jeho zbroj na nohou
krev draka činila je rudé 1)
jeho šupiny (šorc) byly dobré
posázeny zlatem
na bocích se vlnily
ležíc podél jeho bočních chráničů,
lesklé ramenní pláty

zdobily mu jeho tělo skvěle,
jeho prsní plát byl pln kamenů
jeho paže byly chrániči
pokryty a ve zbroji oděny;
jeho přilba s dobrým zdobením
pokryta májovými květy;

Nesl vybraný meč,
jeho pochva byla úžasná.
Byla celá pokryta zlatem.
O jeho pásu chci říci:
měl by to být jeho opasek,
jenž chrání jej před každým zraněním;
Jeho varkoč byl zbarven zeleně,
zářící zlatými růžemi;
v ruce nesl kopí,
zlatý byl lem štítu.

Uprostřed něj bělostné lilie,
velmi dobrým úsilím mistra
byl čabrak těžce ozdoben;
ze zlata byla pokrývka hlavy (koně),
čabrak byl zbarven zeleně

na něm se třpytily zlaté růže,
kovovými kroužky
zvonil při chůzi jeho kůň,
Vzpínal se a kroužit
začal a vyhazovat,
Odfrkl, když uslyšel hluk;
po pláni přijížděl pan Heinrich,

počali se klát (najíždět proti sobě kopími),
pak trumpety bylo slyšet
Pan Heinrich dostavil se rytířsky
Brit nečekal;
Pan Heinrich rozlámal své kopí
Brit rovněž snadno.
Pak volali oba:
"Přineste ihned další kopí !"

Pak, když kopí dorazila
rekové pak pobídli
své koně ostruhami,
hledali se vzájemně se zlostí:
pak Brit zůstal bez vítězství,
pan Heinrich jej srazil z koně.(hinderz ros = za koně)
Pak ihned se započal turnaj
pln sekání a tvrdého zápasení;
kamkoli pan Heinrich pohlédl,
tam bylo pole plné ujíždějících lidí;

Ohromná masa
začala křičet
"Obrať, obrať !" a "Stůj !"
pak pan Heinrich jel mocně
proti armádě protivníků
chtěje získati úplné vítězství.
Se štěstím získal třicet koní.
s velikými ovacemi
jej vším obdarovali.

Nedlouho poté
vytáhl vévoda do boje,
Táhl proti jakémusi městu.
Pan Heinrich a pan Konrád
jeli společně na hlídku;
pan Konrád začal žádat
Pána Heinricha o psy,
řekl: "Kdybych nalezl
v tobě přítele svého,
dal-li bys mi psy,
nebo sokola, nebo koně,
tak by řeka lásky plynula
zaplavila mne;
slíbíš-li mi to, budu ti děkovat."

Pan Heinrich řekl: "Příteli můj
ztrácíš svou nesmělost (=jsi opovážlivý);
Nedám ti žádného
psa, koně, či loveckého ptáka;
tvá prosba nic neznamená
žádáš zcela nevhodně."

Pan Konrád odvětil: "Příteli můj,
nyní učiň mi jasnou celou svou oddanost,
já budu zcela tvůj
a svatyně (pokladnice) mého srdce
ponese tebe v celé lásce:
neměl bys mi tak odpírat."

Pak ihned řekl pan Herinrich
"Mé věc je stejné povahy,
pokud učiníš, co si přeji,
tak dám ti lovecké ptáky."

Pan Konrád řekl: "Můj příteli !
cokoli si přeješ, stane se."
Pan Heinrich řekl: "má snaha
je povahou stejné ruky (=je stejného druhu):
Holduji lásce k mužům,
nikdy jsem neměl žádnou ženu;
Učiň to, co já chci,
psy a loveckéí ptáky
ti dám s radostí;
to musí stát se tajně."

Pan Konrád řekl: "Můj příteli,
navždy musím naříkat,
že tvé hrdé tělo
miluje muže a ne ženy."
Pan Heinrich řekl: "člověče velmi drahý,
teď popatř, co já ti povím:
pokud učiníš, co chci,
já dám ti lovecké ptáky."

Pan Konrád řekl: "Co by to mělo být ?"
pan Heinrich řekl: " Teď lépe dávej pozor;
Ty musíš si lehnout vedle mne,
tak toužím po tobě
Celou láskou
svými smysly
A myšlenkami mohu cítit,
tak jako každý muž
Touží po své ženě,
kdykoli u ní v noci leží."

Najednou řekl pan Konrád
na tom samém místě:
"Chci to vše vydržet
a nebudu se nic bránit;
Když toužíš po mně,
chci a vydržím to
Kvůli psům a loveckým ptákům."
Rozhovor nabíral na spádu
Pan Heinrich řekl panu Konrádovi:
"zůstaň zde na tomto místě."
Pan Heinz přesvědčil pana Konráda,
že on sám si lehne na záda
Pak pravil pan Heinrich: "Bůh ví,
že bys mi měl být k smíchu:
Teď vybral sis být homosexuálem
kvůli psům a mému sokolu

Velmi nepočestné tělo !
Já jsem tvá zákonitá manželka
Kvůli sokolu a kvůli psům
a kvůli rychlému koni
A kvůli mému dobrému pásu,
jenž dodává odvahu
do bitvy i do turnaje,
jsem políbila rytíře
A nechala jej se mnou spát;
Měl bys být, vyzbrojen sílou pásu,

hodnější rytířství:
Teď vybral sis být homosexuálem
velmi rád kvůli mému sokolu
A toulal se touto zemí daleko ode mne;
tys´ zahanbil sám sebe;
Co já jsem učinila, to bylo lidské:
ty bys však chtěl nekřesťansky
Velmi rád zhřešit;
jsi nečistý muž,
Když jsi kvůli dvěma nejmenším dárkům
svou čest zaprodal,
je zcela ztracena;
pohleď, to trápí mne."

Pan Konrád řekl: "Má paní,
chci být tvůj,
promiň mi mou nekázeň,
drahá paní, čistý plode(?) !"
Ona řekla: "Těší mne to dělat,
já rovněž chci, pane, znát
všechny tvé touhy;
měli bychom tišit svůj hněv;
Pane, ty sám víš,
že to byla ponejvíce tvá vina.
Teď vezmi sokola a koně,
Ty nikdy nechceš zůstat bez vítězství,
pásu a psů."

Ve stejnou hodinu
vyjeli velmi šťastni
domů do švábské říše (země).
Pěstovali kázeň a čest
provždy zamilovaně,
žili beze všech smutků
večer i ráno,
oba až do svého konce,
beze všech zlých příhod,
po celých sto dobrých let,
to je jistojistá pravda.

Dietrich von der Glezze
napsal mne svou myslí
pro dvorné lidi,
přemýšlejíc a obeznamujíc,
jak nejépe svedl
nyní a navždy,
Nikdo nechová k němu zlobu.


Kvůli tomu on napsal jej;
jeho mysl zůstává ve službě paním.
Vždy byl připraven
hovořit o čistotě,
jenž krásným paním přísluší:
a jenž dnes bohužel tak zřídka vídáme;
Svět okolo se mění,
protože usiluje o dobrou rozmanitost;

Neřídí se (nejednají) láskou,
pouze penězi (feniky)
tak stojí ve všech lidských myslích;
odtud je nemoc lásky,
jenž bychom měli mít k ženám.
To netěší mne velmi;
Protože kdekoli se muž může stát zraněným
v hloubi svého srdce
Skrze sladkost lásky,
jej nemůžou ani zlato ani drahokamy
Nikdy vyléčit:

Ale jako růže rudá ústa,
pokud jej činí obeznámým v líbání,
toť tak sladký objev,
Že odtud dostává tak léčivý prostředek.
Od rudých úst polibek,
Jenž nemůže být s srovnán
S veškerým bohatstvím všech zemí.
Nejlepší, co mohl vysloužit si !
On je na světě požehnaným mužem.

Bral bych namísto stříbra i zlata,
kdyby mi byla paní nakloněna,
žádný nemůže napsat
o ryzích ženách,
Jak ony, dávající nejvyšší radost,
těm, co žijí v jejich službách.
Ty člověče, chci poučit tě také,
Měl bys ctít ženy (měl bys mít ženy v úctě ).
A měl bys jim být pokorný (měl by ses jim poddat)
protože jejich malá rudá ústa
a jejich bílé tváře
Odvádějí tě pryč od trápení.

Všechny cudné ženušky
Musí být navždy svaté !
Toho já chci v srdci svém
nyní ustavičně bez trápení.
Wilhelm 2), služebník paní,
bojoval pro pravou ctnost,
učinil, že já (Pás) jsem mohl býti napsán:
žádná z ctnosti jej neminula:
Jeho otec seděl ve Wideně
mocným pánem on tam byl.
Pás je u konce:
Pokud byste poslala do Punzinger
Drahá paní, vaši útěchu,
tu on se stane osvobozen od svého trápení.

KONEC

1) - viz.dračí jazyk v "Tristanovi"
2) - Wilhelm byl služebník, jehož Dietrich platil za zapisování tohoto příběhu




Roman von Müschwerk
18.4.2001