Jako "Píseň o Hildebrandovi" se označuje fragment básně nalezený v Kasselu. Z původního díla se dochovalo pouze dva listy - pouhých 68 řádků textu (Murhardschen Bibliothek, 2° Ms. theol. 54). V roce 1945 byly z Kasselu odvezeny do Spojených států, odkud byly roku 1972 vráceny zpět. Tyto listy ovšem nejsou pozůstatky dávného rukopisu písně, nýbrž pouze přepisem jeho části - pravděpodobně písařské cvičení. Listy byly nalezeny coby první a poslední stránka na předsádce raně středověkého rukopisu. Vznikly v klášteře ve Fuldě mezi lety 830-840 a Hildebrandslied tedy můžeme právem považovat za nejstarší známé dílo německé literatury. Jazyk, kterým je psána, je starobavorština s malou příměsí staré sasštiny.
Námět písně je tradiční, tj. hrdinský, a líčí osudové setkání otce a syna po létech odloučení. V básni se v narážkách setkáme také s postavami z učebnic dějepisu: Teoderichem a Odoakerem.



Ik gihorta dat seggen
dat sih urhettun anon muotin
Hiltibrant enti Hadubrant untar heriun tuem
sunufatarungo iro saro rihtun
garutun se iro gudhamun gurtun sih iro suert ana
helidos ubar hringa do sie to dero hiltiu ritun
Hiltibrant gimahalta Heribrantes sunu her uuas heroro man
ferahes frotoro her fragen gistuont
fohem uuortum hwer sin fater wari
fireo in folche
eddo hwelihhes cnuosles du sis
ibu du mi enan sages ik mi de odre uuet
chind in chunincriche chud ist mi al irmindeot
Hadubrant gimahalta Hiltibrantes sunu
dat sagetun mi usere liuti
alte anti frote dea érhina warun
dat Hiltibrant hatti min fater ih heittu Hadubrant
forn her ostar giweit floh her Otachres nid
hina miti Theotrihhe enti sinero degano filu
her furlaet in lante luttila sitten
prut in bure barn unwahsan
arbeo laosa her raet ostar hina
des sid Detrihhe darba gistuontun
fateres mines dat uuas so friuntlaos man
her was Otachre ummet tirri
degano dechisto miti Deotrihhe
her was eo folches at ente imo was eo fehta ti leop
chud was her chonnem mannum
ni waniu ih iu lib habbe
wettu irmingot quad Hiltibrant obana ab heuane
dat du neo dana halt mit sus sippan man
dinc ni gileitos
want her do ar arme wuntane bauga
cheisuringu gitan so imo se der chuning gap
Huneo truhtin dat ih dir it nu bi huldi gibu
Hadubrant gimahalta Hiltibrantes sunu
mit geru scal man geba infahan
ort widar orte
du bist dir alter Hun ummet spaher
spenis mih mit dinem wortun wili mih dinu speru werpan
pist also gialtet man so du ewin inwit fortos
dat sagetun mi seolidante
westar ubar wentilseo dat inan wic furnam
tot is Hiltibrant Heribrantes suno
Hiltibrant gimahalta Heribrantes suno
wela gisihu ih in dinem hrustim
dat du habes heme herron goten
dat du noh bi desemo riche reccheo ni wurti
welaga nu, waltant got quad Hiltibrant wewurt skihit
ih wallota sumaro enti wintro sehstic ur lante
dar man mih eo scerita in folc sceotantero
so man mir at burc enigeru banun ni gifasta
nu scal mih suasat chind suertu hauwan
breton mit sinu billiu eddo ih imo ti banin werdan
doh maht du nu aodlihho ibu dir din ellen taoc
in sus heremo man hrusti giwinnan
rauba birahanen ibu du dar enic reht habes
der si doh nu argosto quad Hiltibrant ostarliuto
der dir nu wiges warne nu dih es so wel lustit
gudea gimeinun niuse de motti
hwerdar sih hiutu dero hregilo rumen muotti
erdo desero brunnono bedero uualtan
do lettun se arist asckim scritan
scarpen scurim dat in dem sciltim stont
do stoptun to samane staimbort hludun
heuwun harmlicco huitte scilti
unti im iro lintun luttila wurtun
giwigan miti wabnum ...

Slyšel jsem příběh,
že na sebe narazili dva válečníci
Hildebrand a Hadubrant se svými vojsky.
Syn a otec oděli se řádně v zbroj,
nasadili své kroužkové košile, opásali se svými meči,
přes brň, než do boje vyjeli.
Promluvil Hildebrand, heribrantův syn - byl starší,
taky zkušenější - otázal se první
několika slovy, jaké je jeho otec
příslušnosti v lidu,
"Nebo z jakého rodu jsi ty?
Řekneš-li mi jméno, vím kdo jsou i ostatní,
děti z tvého lidu. Znám je mi celý národ."
Odpověděl Hadubrant, Hildebrandův syn:
"Naší lidé mi řekli,
staří a zkušení, kteří již dlouho žijí,
že můj otec se jmenuje Hildebrand, já jmenuji se Hadubrant.
kdys na východ přišel, utíkaje před odoakerovým hněvem,
spolu s Teoderichem a mnoha jeho bojovníky.
Opustil zemi svého lidu,
vzal s sebou mladou ženu,
malé dítě. On na východ je odvezl.
Pak pocítil více Ditrich ztrátu
mého otce: Zůstal bez přítele.
Maje na Odoakara převelikou zlost,
stal se ditrichovým nejvěrnějším družiníkem.
Byl na čele vojska: vždy boj velmi vítal.
Byl znám jako nejstatečnější muž.
Nevěřím, že ještě žije."
"Volám nebeského boha", pravil Hildebrant, "za svědka,
že tys dosud blízkému příbuznému za soka
nebyl určen !"
Nato sundal z ruky prsten,
císařský prsten, jenž mu věnoval král,
vládce Hunů: "Daruji ti jej z přátelství."
Odvětil Hadubrant, Hildebrandův syn:
"Člověk by měl takový dar přijmout kopím,
hrot proti hrotu.
jsi ty, starý Hune, velmi lstivý;
kolébáš mne svými slovy, abys mne pak svým kopím proklál.
Jsi již starý, však stále velmi zákeřný.
Pověděli mi mořeplavci,
kteří připluli na západ přes moře, že vezou jméno:
Mrtev je Hildebrand, heribrantův syn."
Odvětil Hildebrand, heribrantův syn:
"Na tvé zbroji dobře vidím,
že doma jsi mocným pánem,
že jsi pro to musel odejít do vyhnanství. -
Staniž se nyní, vládnoucí bože", řekl Hildebrand, "běh osudu!
Já procestoval zemi šedesát lét a zim,
Jsem lučištníkem v houfu lučištníků.
...
teď mne mé dítě mečem udeří,
srazí svou zbraní - nebo já zabiji jej.
přec můžeš teď snadno, dostačují-li tvé schopnosti,
od starého muže získat jeho zbroj,
kořist odít, budeš-li na to mít právo."
"To bylo by nyní nejzlobnější", řekl Hildebrand, "...
tobě bych měl teď boj odmítnout, když tak prahneš
po boji mezi námi. Rozhodněme co musíme,
kdo z nás dvou o zbroj příjde,
komu ta brň připadne!"
Nejprve na sebe najeli kopími
tvrdým úderem, až se do štítů zabodly.
pak narazili jimi hlučně o sebe,
tloukli zuřivě do bílých štítů,
až se na třísky rozpadly,
od zbraní rozbité ...


literatura:

A.K.Wimmer, W.T.H. Jackson, Anthology of medieval literature 700-1500, 1998

Roman von Müschwerk
11.12.2002