Slovo "Minnesang" lze přeložit jako "zpěv lásky" nebo "milostný zpěv" ("Minne" -láska, "Sang" -zpěv). O minnesangu, jako o hudebním a literárním fenoménu můžeme mluvit zhruba od poloviny 12. století. Přelomové období se kryje s nástupem dynastie Štaufů, kdy si světská tématika konečně našla vstup do literatury a hudby. Do té doby bylo evropské umění zaměřeno převážně duchovně a často čerpalo z antických vzorů. Od konce 8. století se v moři latinské tvorby začínají sporadicky objevovat i první pokusy o psaní "národními" jazyky - francouzštinou, němčinou apod. Ve štaufském období pak umění přestalo být výsadou duchovenstva - cestu k němu si našla šlechta - a zesvětštělo. Významným zdrojem inspirace byla o půlstoletí dříve vzniklá "truvérská lyrika", která sama byla patrně ovlivněna prostřednictvím křížových výprav uměním arabským.

Klasické dělení podle Gunthera Schweikleho rozlišuje v minnesangu 4 hlavní období. Toto dělení je jen přibližné, neboť jednotlivé fáze se prolínají, časově i místně.


Rané období (cca. 1150-1170)
Bývá rovněž nazýváno "Donauländischer Minnesang", jelikož většina představitelů tohoto období pochází z krajů okolo Dunaje. Z nich nejvýznamnější je Meinloh von Sevelingen.
Typickými rysy tvorby raného období jsou: Rým v našem slova smyslu nepatřil ještě k nezbytné výbavě básníka - hojné užívání asonance (was-sach, hemede-edele). Rýmy se řadí do párů (aabb, aabb, ...). Občas se vyskytuje vložený nerýmující se řádek (tzv. "Steg" - lávka). Skladby mají převážně jen jednu sloku. Nejčastějšími náměty jsou touha, odloučení, smutek a agitace ve prospěch osoby či věci.


Vzestupné období (cca.1170-1220)
I toto období nese přívlastek podle řeky a sice "Rheinischer Minnesang" - "Rýnský minnesang". Jeho hlavní představitelé jako Friedrich von Hausen, Bligger von Steinnach, Bernger von Horheim nebo Rudolf von Fenis pocházeli z horního Rýna. Měli velmi blízko k štaufskému dvoru a v jejich dílech je patrný vliv "truvérské lyriky", zvláště u Friedricha von Hausen, jenž byl z uvedené čtveřice nejstarším.
Typickými rysy tvorby tohoto období jsou: Posiluje se pozice pravého rýmu a namísto jedné se začíná užívat více slok. Hlavním tématem se stává "vysoká láska" - žádosti o projev náklonnosti, o touhu sloužit paní, o poddání se své vyvolené, opěvování jejich předností, jakož i stesk po pravé lásce ("Minnenlied"). Druhým tématem bývá Křížové tažení ("Kreuzlied"), někdy rovněž s tématem lásky kombinované.
Samostatnou kapitolu tohoto období tvoří Hartmann von Aue, Reinmar von Hagenau či Heinrich von Morungen - již skuteční básníci s nezaměnitelnou individualitou. Utvářejí formu, které dominuje čistý rým, a štěpí minnesang do několika proudů.


Vrcholné období (cca. 1190-1230)
Vrcholnému období minnesangu vévodí hvězda největšího německého básníka středověku Walthera von der Vogelweide. U něj se však již klasický minnesang s vysokou láskou mísí s láskou "přírodní", ba i s parodiemi na starší díla (zvl. Reinmarova), kritikou, agitací aj. Z dalších představitelů nesmíme opomenout výrazného epika Wolframa von Eschenbach a Gottfrieda von Straßburg.


Finální období (cca. 1210-1300)
Období pozvolného úpadku minnesangu zahrnuje téměř celé 13. století. Je známo přes 90 básníků, mezi nimiž ovšem vyniká svou originalitou Neidhart von Reuental. Jeho dílo už zcela opouští ideál "vysoké lásky", kterou karikuje. Píše tzv. "antihöfischen Minnesang", neboli "Gegensang" - "antipíseň". Proti vysokým ideálům staví tzv. "vesnickou lyriku" ("Dörperlyrik"), jednoduché milostné příběhy z vesnického prostředí. Toto období již nepřináší nic nového, pouze rozvíjí stávající formy a výrazové prostředky.


Meistergesang
Minnesang nezůstal dlouho výlučnou doménou dvorské společnosti. Velmi rychle pronikl i do měst, což koresponduje s všeobecným přejímáním dvorské kultury vzmáhajícím se měšťanstvem. O nedělích po mši se konaly školy meistergesangu - patronem byl zpravidla uznávaný minnesanger, zpočátku též vyučující základy zpěvu, kompozice a básnění. Dosažené výsledky vtipně glosuje B.Janda: "Kdo chtěl ... šel k mistrovi do učení. Jakmile znal šest tónů, byl zpěvákem; složil-li píseň, byl básníkem; vynalezl-li jeden nápěv, byl mistrem." Studenti se učili skládat verše na biblická i světská témata - své pokusy předváděli před komisí mistrů, kteří dílko buď schválili nebo zamítli. Výuka zpěvu sestávala se zejména z osvojení si palety "povinných" nápěvů, jenž měly svá jména - např. "stříbrný nápěv", "růžový tón", "puškařovo vědění" apod.
Kulturní přínos meistersangu byl minimální, podstatné však bylo, že jeho prostřednistvím získávalo měšťanstvo určité hudební vzdělání a vytříbenější kulturu. Nejznámějším meistersingerem byl nadaný melodik Hans Sachs.


Jak už bylo řečeno výše, čerpal minnesang hojně z francouzských vzorů. Avšak rozdíly mezi ním a písněmi trubadůrů jsou značné. Němčina není ani zdaleka tak zpěvná jako provensálština a též básnictví minnesangrů bylo poněkud topornější. Melodicky je minnesang mnohem blíže chorálu (vliv svatohavelské školy) a rovněž tonálně vychází z církevních tónin. V rytmice se užíval princip zdvihu (tzv Hebungstheorie) vycházející z premisy "kolik zdvihů, tolik taktů". V praxi to znamenalo, že bylo-li např. nahrazeno slovo o 4 slabikách slovem trojslabičným, musela se pozměnit i melodie. V rytmice se tu používal akcentický princip.


Můžeme mluvit o velikém štěstí, že se umění minnesangu dochovalo až do dnešní doby. Stačilo by málo a nevěděli bychom téměř nic, jak se zajisté stalo v jiných oborech činnosti našich předků. Vyjma množství střípků, přežil prakticky celý nám známý minnesang pouze v několika málo rukopisech. Jsou to Colmarer Handschrift (v české literatuře znám jako Kolmarský rukopis), Jenaer Liederhandschrift (Jenský písňový rukopis), Lochamer Liederbuch, Mondsee-Wiener Liederhandschrift 2701, Donauschingen Liederhandschrift a Kodex Manesse. Zde stojí za zmínku upozornit na jeden podstatný aspekt našich znalostí minnesangovských melodií. Mnohé se sice dochovaly v historických pramenech, ale často se jedná o melodii přepracovanou pozdějšími meistersängery. Známe tedy původní autorův text, který byl posvátný, ale původní melodii nikoli. Pouze novější "remix".


Prvním nám známým minnesängerem v Čechách, resp. v Praze, byl Reinmar von Zweter, hostující asi od roku 1236 na dvoře Václava I. Král si jej velmi považoval, přesto však někdy letech 1240-41 Reinmar Čechy opouští a na jeho místo nastupuje Sigehêrr. K němu přibyl po čase ještě Friedrich von Sunburg a oba dva pak zůstali u přemyslovského dvora i za krále Přemysla Otakara II. Tomu byli dva básníci zřejmě málo a tak si najal ještě další dva - Ulricha von dem Turlin a Heinricha Clűzenera. Král se velmi oddával rytířskému kultu a obdivoval se německé kultuře a tak i minnesäng na svém dvoře štědře podporoval a ctil. Václav II. šel ještě dál. Nejenže si zval básníky a pěvce v hojném počtu, ale sám byl také aktivním minnesängerem. Hned jeho korunovace roku 1297 se stala pěveckým kláním přímo mezinárodním. Z celé plejády umělců ve službách Václava II. zmiňme především Heinricha von Mîssen a Ulricha von Etzenbach. Na dvoře Karla IV. působili Mulich von Prâge a Heinrich von Mugelîn. Své služby však oba poskytovali již karlovu otci Janu Lucemburskému. 15. století minesängu v českých zemích definitivně odzvonilo.




klasický minnesang (1170-1220)

      



vrcholný minnesang (1190-1230)

      


pozdní minnesang (1210-1300)

      
      


1300-1400

      
      
      
      
      


15. století

      



Poznámky k výslovnosti staré horno- i dolnoněmčiny:

  • a,e,i,o,u - krátké samohlásky

  • â,ê,î,ô,û -dlouhé samohlásky
    mîn ("mín"), wîzen ("vízn"), êre ("ére"), ("dó"), gûte ("gúte")

  • ä,ö,ü - obvyklé přehlásky

  • ie = "í"
    nieman ("níman")

  • iu = "í" (vyjma začátku)
    diu ("dí"), schoeniu ("šöní"), hôhiu ("hóhí"), tiure ("tíre"), iu ("ju")

  • ae = "é"
    saelic ("sélik"), saelden ("séldn"), taete ("téte")
    Vyskytují se obě formy zápisu : saelic (spřežková forma) i sêlic.

  • oe = "ö", případně "é" či "ó"
    schoene ("šöne")

  • uo = "ó" nebo "ú" - mimo začátek slova
    gebruochen ("gebróchn"), tuot ("tót"), bluonen ("blúmn")

  • i před samohláskou = "j"
    iuwer ("juver"), ieman ("jeman"), iu (= "ju"), meien ("mejen")

  • c = "k" nebo "ch"
    tac ("tak"), spec ("špek"), minneclîchen ("mineklíchn"), ic ("ich")

  • w = "v"
    ougenweide ("ougenveide"), schouwe ("šóve")

  • v = "f"
    von ("fon"), liehtvarwer ("líchtfarvr"), verre ("fere")

  • sch = "š"
    schoene ("šöne"), Schau ("šau"), geschadet ("gešadt")

  • sc = "š"
    scallen ("šaln")
    Od poloviny 11. století se v psaném projevu začíná objevovat "sch" namísto dřívějšího "sc" a "sk". Před "l,m,n,w", po "r" a v sloučeninách "st, sp" (mimo hlásku uprostřed slabiky) se "s" čte jako "š". Teprve ve 13. století se pravopis začíná pozvolna měnit : slange > schlange, smal > schmal ...

  • z = "c", "s" nebo "z"
    herzen ("hercn"), liljenwîzez ("liljenvízs"), zorn ("corn"), ûz ("ús")


literatura:

B. Janda, Dějiny světové hudby, 1939
J. Bumke, Ministerialität und Ritterdichtung, 1976
V. F. Spechtler, Lyrik des ausgehenden 14. und 15. Jh., 1984
H. Birkhan, Neidthart von Reuental, 1983
M.Klaus, Mittelhochdeutsche Grammatik, 1989
A.K. Wimmer, W.T.H. Jackson, Anthology of medieval literature 700-1500, 1998
G. Reese, Music in the middle ages, 1940
M. Lang, Ostdeutscher Minnesang, 1958
Mönche/Burger Minnesänger, 1975
Ars Nova and Renneissance, 1960


Roman von Müschwerk
15.6.2001