Hans Talhoffer pocházel ze Švábska v jižním Německu. Právě Švábsko bylo proslaveno dlouhou válečnickou tradicí a ve 14. a 15. století dalo Německu celou řadu skvělých šermířských mistrů. O Hansi Talhofferovi samém není mnoho známo. Byl služebníkem švábského šlechtice jménem Leutold Königsegg. Svou nejstarší známou knihu z roku 1443 musel psát již jako zkušený šermíř, tedy ve věku minimálně dvaceti let. Na základě této úvahy lez proto předpokládat, že se narodil ve 20. letech 15. století. Jistý Hans Dalhover je zmiňován 9.7.1435 v soudní listině císaře Zikmunda (Regesta Boica, Vol.13, str. 345, 1854), zda jde však o našeho mistra, není jisté. V roce 1454 se jeho jméno objevuje v curyšské městské knize v souvislosti se soubojem vypuknuvším mezi jeho žáky, které vyučoval nedaleko radnice. Talhofferova znalost franského stylu souboje rozšiřuje známou oblast jeho působení také o Franky. Dochovalo se nám i mistrovo zpodobnění na čtyřech vyobrazeních v jeho Fechtbuchu P 5342 B. Je zde zobrazen, kterak pomáhá svému pánu do zbroje, nese jeho zbraně na kolbiště, podává mu meč a učí ho šermu dýkou. Jeden obrázek obsahuje také rukopis Thott 290 2°.
Talhofferovo dílo se dochovalo v 6 originálech: Ms. Chart. A558 v Forsuchung-Bibliothek, Gotha (1443, 151 stran), Hs. XIX 17.3 - Gräfliche Bibliothek, Königseggwald (okolo r. 1450, 73 stran), P 5342 B - Kunshistoriches Museum, Vídeň (dříve na zámku Ambras, kopie předchozího), 78 A 15 Kupferstich - Kabinett Berlín (před r. 1459, 77 stran), Thott 290 2° - Königliche Bibliothek, Kodaň (1459, 150 stran), Cod. icon. 394 - Bayerische Staatsbibliothek, Mnichov (1467, 137 stran).
Dále jsou k dispozici dochované kopie pořízené v pozdějších stoletích: Před rokem 1561 vznikl opis uložený dnes jako Cod.I.6.20.1 v Universitätsbibliothek v Augsburgu (276 stran). Ze 16. století rovněž pochází Cod. Vindob. Ser. Nov. 2978 z vídeňské Österreichische Nationalbibliothek (kopie Cod. icon. 394). V roce 1820 pořídil Julius Hamberger kopii téhož rukopisu, kterou pod označením Cod. icon. 394a uchovává Bayerische Staatsbibliothek Mnichov. Tato knihovna má i další kopii pořízenou v 19. století pod označením Cod. icon. 395. Niedersächsische Staats- und Universitätsbibliothek Göttingen má blíže nedatovanou kopii označenou Philos. 61 a Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel ještě jinou jako Cod. Guelf. 125.16 Extravagantes. Celkem je tedy talhofferovo dílo přístupné v 6 originálech a 6 kopiích.
V roce 1889 vydal v Praze talhofferovy Fechtbuchy tiskem rakousko-uherský důstojník Gustav Hergsell - a to ve všech třech verzích: Gothaer Codex z roku 1443, Ambraser Codex z roku 1459 a vydání z roku 1467. Zde je nutno ctěného čtenáře upozornit, že Hergsell původní telhofferovy texty přeložil do soudobé němčiny a to nikoliv věrně a bez chyb. Při studiu těchto materiálů doporučuji vždy porovnávat s původním textem.
Právě Gustav Hergsell má na svědomí dnešní talhofferovu popularitu zejména z toho důvodu, že jeho překlady doprovázené spoustou reprodukcí byly přístupné široké čtenářské obci o celá desetiletí dříve, než díla jiných mistrů, o nichž se v talhofferově stínu takřka vůbec nevědělo. Proto byl (a dosud pohříchu bývá) Talhoffer mylně považován za hlavního a nejvýznamnějšího představitele středověkého šermu.

Hans Talhoffer patří k nejznámějším německým mistrům. Nutno však říci, že spíše než kvalitou svého díla, vděčí za svou současnou popularitu mimo výtvarné stránky svých knih a počtu jich dochovaných, zejména faktu, že jeho práce byla přeložena do moderní němčiny již na konci 19. století. Je tedy vlastně prvním "znovuobjeveným" středověkým mistrem šermu. Objektivně řečeno - talhofferovy knihy, ač jsou velmi cenným zdrojem pro studium dobového šermu, neobsahují žádný ucelený systém a jsou spíše jakýmisi "katalogy" akcí a technik určených pro již zkušené šermíře obeznámené se lichtenauerovým systémem šermu. Naučit se šermovat podle nich nelze. Zato jsou cenným zdrojem pro praktické zvládnutí jednotlivých technik, zejména díky bohatému obrazovému doprovodu. Ten je ostatně dodnes hlavním lákadlem na talhofferových knihách. Jiné (z pohledu šermíře) mnohem zajímavější knihy se netěší takovému zájmu právě pro absenci obrázků a obtížnost textu.

Při studiu je potřeba mít na paměti ještě jednu věc: talhofferovo dílo pojednává výhradně o soubojovém šermu, pouze v rukopisu Thott 290 2° je pasáž věnovaná válečné praxi - techniky překonávání vodních toků, všeliké válečné stroje, přístroje a podobně. Většina látky ale pojednává o duelovém šermu dlouhým mečem ve zbroji i bez ní, o šermu dvouručním kladivem, dýkou, kyjem a štítem, tesákem a puklířem, o boji na koni, o zápasu i o některých méně obvyklých disciplínách jako je boj hákovými štíty nebo zápas muže se ženou. Velice zajímavé jsou také stati o výpočtu nejvhodnějšího dne pro konání souboje, kapitoly o astrologii a anatomii.

Zvyk řešit sporné případy soubojem (ordalia, božie súdy) praktikovali již staří Germáni a v německých zemích se tato praxe udržela velmi dlouho a stala se dokonce důležitou součástí právního systému. Vycházelo se při tom z toho, že Bůh bude na straně nevinného, což se projeví tím, že zvítězí. Tato prostá víra však v období vrcholného středověku dostává řádně na frak a do souboje je možno za sebe najmout námezdného šampióna nebo se u šermířského mistra po několik let specializovat jen na duelový boj. Měšťané proto nepěstovali šerm pouze pro zábavu, ale také proto, aby byli připraveni na duel, kterým mohl být rozhodnut sporný případ. A sporné případy nastávaly velice často, zejména pokud nebyli k dispozici žádní svědkové. Pak stálo slovo proti slovu a obě strany mohly navrhnout souboj, což soudce zpravidla bez výhrad přijal. Při velké četnosti soubojů v civilním právu je jasné, že poptávka po výuce šermu byla ohromná. To je důvod, proč takřka v každém městě sídlil šermířský mistr nebo bratrstvo. Poptávka byla tak velká, že zde nalezli uplatnění také mistři z jiných zemí, zejména z Itálie. V Německu rovněž vznikalo několikanásobně více knih o šermu než v jiných zemích a nepřekvapí, že většina dochovaných německých knih se týká především duelového boje. Typickým příkladem jsou právě fechtbuchy Hanse Talhoffera z let 1443, 1459 a 1467. Jeho knihy pojednávají o šermu dlouhým mečem, dvouručním kladivem, dýkou, kyjem a štítem, mečem a štítem, o boji na koni, o zápasu i o některých méně obvyklých disciplínách jako je boj hákovými štíty nebo zápas muže s ženou. Mnoho místa je věnováno také stanovení dne astronomicky vhodného pro konání souboje, v němž mohl konkrétní člověk dosáhnout vítězství. Opačně bylo možné stanovit den zcela nevhodný pro souboj.
Právo navrhnout souboj příslušelo žalobci, právo volby zbraní náleželo obhájci. Oba museli být vyzbrojeni stejně. Souboj začínal ve smluvený den za svítání. Pokud se jedna ze stran nedostavila, byla shledána vinnou. Pokud nebyl souboj rozhodnut do západu slunce, byl obhájce shledán nevinným a odsouzen žalobce. Dokonalé vítězství vyžadovalo buď doznání viny nebo smrt oponenta. Proto byly pro každého ze soupeřů přineseny máry, rakev, posmrtné roucho a čtyři svíčky. Praktikovalo se několik ustálených druhů souboje:

  • Zápasem mohly být řešeny méně závažné spory.
  • Dýky, tesáky nebo jednoruční meče byly v oblibě u nižších vrstev společnosti ať z vesnice či z města. Běžné bylo používání puklíře k tesáku či meči.
  • Dlouhé meče vyžadovaly výcvik u mistra a proto jimi bojovali zejména měšťané.
  • Souboj ve zbroji příslušel pouze šlechtici - ze zbraní mohl sáhnout po dvouručním kladivu nebo po dlouhém meči, k němuž ještě obvykle přibíral vrhací oštěp. Povolenou poboční zbraní byly dýky.
  • Hákové štíty byly německou specialitou, k nimž se brával meč (švábský způsob) nebo kyj (francký způsob).
  • Souboj mezi mužem a ženou probíhal tak, že muž byl po pás v jámě a měl k dispozici dřevěný kyj, žena byla ozbrojena kamenem v látkové punčoše.
  • Jízdní souboj s ostrým kopím a mečem opět příslušel pouze šlechtici. Obvykle se jím řešila obrana cti a různá nařčení či urážky.

Běžnou praxí bylo, že soupeři oblékali přiléhavý oděv nebo jim byla natírána zbroj olejem. To proto, aby se boj nezměnil v zápas. Přesto se tak často stávalo a mistři neopomínali vyučovat rozličné techniky, páky a povaly. V této souvislosti je třeba vědět, že mnohé páky vycházejí z pravidla, podle něhož ten, jemuž jakákoliv část těla opustila kolbiště, prohrál. Mnohé akce jsou proto zaměřeny na mrštění soupeřem o hrazení a v běžném boji postrádají smysl. Dalším způsobem, jak vyhrát, bylo přinutit soupeře se vzdát. K tomu účelu sloužily techniky zraňující nohy a ruce. Hlavním způsobem výhry nicméně bylo zabití protivníka.
Za všechny jeden příklad soudního duelu, který se odehrál roku 1455 ve Velenciennes mezi dvěma muži jménem Plouvier a Mahuot. Stálo tvrzení proti tvrzení a tak bylo navrženo vyřešení případu cestou božího soudu před zraky samotného burgundského vévody. I byla zbudována kruhová aréna s jedním vstupem. V den souboje se oba muži dostavili do kostela v černém oděvu, aby složili přísahu a vyzpovídali se knězi. Potom jim byly oholeny hlavy a ostříhány nehty, načež se odebrali do arény, kam vstoupili bosi. Oba pozdravili vévodu, složili na bibli přísahu, ža mluví pravdu, usadili se proti sobě a dooděli se. Bylo stanoveno, že oba na sobě budou mít oděv sešněrovaný z kůže a natřený tukem, aby se zamezilo rvačce. Když tak učinili, byl jim přinesen popel, aby odstranili tuk z rukou. Nato se chopili malých štítů s namalovanými obrazy svatých a kyjů z javorového dřeva a do úst dostali porci cukru, aby absorboval sliny. Byl ohlášen začátek souboje. Mahuot, který si předem nabral do dlaně hrst písku, jej nyní v příhodný okamžik vmetl soupeři do očí. Ten se však upustil zbraně, vrhl se vpřed, kopl soka kolenem do břicha a dloubal mu palci oči. Mahuot, který také upustil zbraně, mu strhl jednu ruku a kousal ho do prstů, načež mu Pluviel vykloubil ruku v rameni. Mahuot křičel o milost, ale to ho již biřici vyvlekli z arény a táhli k šibenici, na níž byl záhy oběšen. Přítomní šlechtici se shodli, že to byl velmi mizerný souboj.


literatura:

Hans Talhoffer: Medieval Combat, Trans. M.Rector, Greenhill Books/Lionel Leventhal, 2000
Talhoffers Fechtbuch - Aus dem Jahre 1467, Gerichtliche und andere Zweikäpfe darstellend, G.Hergsell, Praha 1889
Livre d´escrime de Talhoffer (codex de Gotha), G.Hergsell, Praha, 1893
Hans-Peter Hils, Meister Lichtenauers Kunst des langen Schwertes

Roman von Müschwerk
26.10.2001